Párovému vztahu prospívá, když oba partneři udržují přátelské vztahy i k jiným ženám a mužům. Když je řeč o tělesném dotyku mezi dospělými, kteří nejsou blízcí příbuzní, myslíme ihned na sexualitu. Tělesných kontaktů mezi ženami se to možná tolik netýká, ale je-li řeč o dotecích mezi muži, a obzvláště mezi mužem a ženou, dostaví se taková reakce téměř vždy.

Podle vlastního postoje se pak lidé vševědoucně usmívají nebo o tom přemítají – a pak to odmítnou jako promiskuitu nebo přivítají jako úlevu, kterou jim přineslo překonání pruderie. Jako dospělí jsme tedy ulpěli na postoji „všechno, nebo nic“.

     Tělesný odstup je samozřejmě ochranou před nežádoucími vetřelci do intimní sféry, ale z této ochrany se stalo vězení. Nejsme ryzí duchovní bytosti, kontakt a sblížení jsou u nás spojeny s tělesným dotykem. A je-li tělesný dotyk příliš redukován, strádáme a začínáme se cítit osaměle. Z denně nacvičovaného tělesného odstupu se stane postoj, který se rozšíří i do soukromí. Při práci s páry slyším neustále zejména od žen stížnost, že „to za moc nestojí“ – je tak málo tělesných dotyků, tak málo něhy, kdy se partneři objímají a mazlí. A když už k tomu dojde, pak jen s jediným úmyslem – s touhou po sexu. Ostatní život je však extrémně netělesný a chybí mu kontakt. Dnes víme, že malé dítě těžce trpí, když ho dost nechováme a upíráme mu láskyplné doteky. Měli bychom se ale zbavit předsudku, že tělesný kontakt potřebují pro svou duševní rovnováhu jen děti. Hlad po doteku je v hloubi vlastní i nám dospělým. Míří samozřejmě i k sexualitě, ale v žádném případě jen k ní. Tato potřeba má daleko širší záběr. K nejzákladnějším projevům „existenciálního hladu“ patří hlad po „pohlazení“, který provází člověka celým životem a jeho četné variace se dožadují uspokojení.

     Když svůj existenciální hlad neutišíme, něco v nás „vyhladoví“. Mezi nedostatkem „pohlazení“ a tělesnými i duševními poruchami existuje spousta rozmanitých souvislostí. Rychle pochopíme, že tu může vzniknout neklid, napětí a trýznivé nervové stavy. Z nedostatku dotyku však můžeme i opravdu onemocnět, a to tělesně i duševně. Jako příklad si uveďme deprese. Když se nás dlouho nikdo nedotýká, naše potřeba po jisté době jakoby vyhasne. To, že se „necítíme“, je hlavním znakem depresivního onemocnění. V jiném případě hledá neukojený hlad po doteku ničivé náhradní uspokojení. Začneme kouřit, pít a daleko více jíme. Závislosti mají vždy něco společného s nedostatkem tělesné blízkosti. Také v době nemoci mají pro nás tělesné dotyky často mnohem větší význam, než se obvykle domníváme a než to platí v našem zdravotnictví, které se hodně spoléhá na léky a přístroje. Těžká nemoc v nás aktivuje velmi elementární „dětské“ potřeby. Něžné pohlazení po čele, pevné držení za ruku nebo masáž nohou pomáhají nemocnému někdy víc než tabletky, protože nám nejen opravdu uleví od bolesti, ale zároveň se při nich vytváří vztah a pocit bezpečí, který nemocný tolik potřebuje.

S doteky pracuje celá řada alternativních léčivých a terapeutických procesů. Při bioenergetice, kraniosakrální terapii, kineziologii nebo reiki hrají ústřední roli různé metodicky používané doteky. Často máme dojem, že i konvenční gymnastika pro nemocné nebo léčivé masáže jsou vyhledávány spíše kvůli citlivým dotekům maséra než kvůli efektům, které by měly mít podle teorie.

Dotýkání souvisí s pohybem, a to nejen vnějším, ale i vnitřním – hovoříme o citovém pohnutí a vnitřním hnutí. Dotekem se tedy v našem těle a pocitech něco začne hýbat a tento pohyb je léčivý. Opakem pohybu je znehybnění a ustrnutí – a kolik onemocnění má co dělat právě se strnutím a znehybněním? Ten, koho se nic „nedotkne“ nebo s ním nic „nehne“, je tedy blíže k nemoci než ke zdraví.

     Doteky a tělesný kontakt budí pocit blízkosti, intimity a bezpečí. Když je jediným zdrojem těchto zážitků životní partner, může ho to přetížit. V dnešním životě jsou to však často právě nejbližší partneři – pokud se právě nedopouštějí nevěry – u koho tyto zážitky nalezneme. Dříve byl manželský pár daleko více zakotven v příbuzenstvu. Blaho partnerů nezáviselo výhradně na jejich vzájemné harmonii. Konflikt generací a naše dnešní názory o odpoutání od prvotní rodiny hodně přispěly k tomu, že u širší rodiny tělesnou důvěrnost nehledáme. Své „pohlazení“ tedy můžeme získat jen od partnera. Ten nám sice může být ochoten hodně dát, ale někdy to nestačí, protože jeho repertoár je omezený a často bychom potřebovali právě to, co právě jemu chybí. Spousta manželských krizí by vůbec nevznikla, kdyby byli oba partneři zakotveni nejen v širší rodině, ale v celé síti přátel, s nimiž by měli i tělesný kontakt. Dostalo by se jim toho, co ve světě předměstských a nových sídlišť tak často schází: tepla, blízkosti a pocitu zakotvení. Jejich hlavní vztah by pak nebyl tolik přetížený.

• Lidé mají základní, přirozenou potřebu se vzájemně dotýkat – je to existenciální hlad, na který se po generace zapomínalo.
• Tam, kde se tento hlad nebere vážně a přiměřeně neuspokojuje, něco v lidech strádá. Je proto dobře jak pro tělesné, tak pro duševní blaho vyhledávat a udržovat tělesné dotyky. V naší přesexualizované kultuře bychom si však měli ujasnit, že tělesné dotyky sice podněcují smyslové kontakty, ale nemusí pokaždé souviset s erotikou a sexualitou, ani k ní nemusí vést.
• Páry, které se snaží potřebu tělesných doteků udržet jen uvnitř nejužšího vztahu, jsou zpravidla přetíženy. Tělesné projevy vztahů k přítelkyním a přátelům nám proto mohou prospět a dokonce dodávat impulzy i našemu párovému vztahu.
• I v rámci přátelských tělesných kontaktů a právě tam lze vytvořit přirozené a jasné hranice sexuální intimity.